Je krásná předvánoční doba, doba k zamyšlení. Možná nás bude inspirovat i básnička Pavla Řeháka z našeho klubu absolventů. KRVAVÉ SLZY Bolí mě oči z našeho světa Nejenom proto, jak přibývají léta Dívám se kolem sebe A ze všeho mě pořádně zebe Třesu se zimou jak malý ratlík pod stromem Běžím pryč rychle honem Nad obzorem se tetelí pára z komína světa bolu Táhne mě to někam k zemi dolů Nechci se jen plahočit lidským utrpením Potýkám se pořád s nepochopením Myšlenky svoje vláčím tíží temnoty Hledám marně ten ostrov lidské dobroty Nechci vzdát věčný boj pravé spravedlnosti Upadnout do osidel prázdných frází lenosti Mívám chvíle, kdy se cítím být sám na světě Ale pak vždycky potkám bližního svého na stejné tapetě Duše má nadějí pookřeje, jak ranní červánek Kuropění orosené naplní znovu myšlenek džbánek A vyrážím na pouť v sedle svého oře Nezůstanu nikdy statistou na opuštěném dvoře Opírám se do věčného boje za pravdu svojí V němž často oči krvavé slzy roní Nebojím se utrpení na té cestě Chci tě jen držet někdy za ruku Než by tlukot mého srdce ochladil tvou duši v kamenném opuku Porozumím vůbec někdy světu lidských duší? Nebo bude dále uhánět bez cíle kolem prázdných uší Teprve až začnem všichni vnímat sevřenou jednotu všech vesmírů Pak společně příkryjem tu prázdnou ve svém srdci díru! |
Aktuality >