Zajímavosti‎ > ‎

Dědeček

přidáno: 17. 4. 2017 4:50, autor: Klub Absolventů U3V   [ aktualizováno 17. 4. 2017 5:50 ]
Příběh, který Vám popisuji, je zasazen do 50-tých let minulého století, kdy mi bylo necelých 6 let. Měl jsem již staršího dědečka, který se hůře pohyboval a který vlastnil krásnou, sukovatou hůl domácí výroby. Ta se mi moc líbila a je vlastně osou mého vyprávění.

Když rodiče pracovali na poli a bylo odpovídající počasí, sedával děda na vypolštářované lavičce před statečkem a hlídal mě. Já jsem "dránil" na tříkolce (na kole jsem ještě neuměl a ani nevím, zda se tenkrát tak malá kola dělala) nebo jsem tahal kočky, které mě nechtěly moc poslouchat. Nejvíc jsem si však vyhrál s dědovou holí, ve které jsem viděl mikulášskou berlu či bojový nástroj k ničení zlých nepřátel, což byla vysoce rostoucí tráva a drobné keříky. To se ale moc nelíbilo dědovi, jenže nebyl schopný mě chytit a hůl mi sebrat. Vrchol všeho byl, když jsem několikrát hůl dědovi schoval. Po delším domlouvání a slibu nějaké dobroty, které měl děda neustále v kapse (nejčastěji to byly fialky, které dnešní generace nezná) jsem dědovi velice opatrně hůl vracel, ale stejně jsem hned tou holí nějakou chytil přes zadek. To nebylo ale vše, neboť po návratu rodičů jsem dostal od maminky ještě březovým proutkem, který bohužel vždy nějaký zbyl, když otec pletl domácí košťata. Tyto hrátky jsme s dědou ještě vylepšili o to, když děda předstíral dřímotu a já jsem mu hůl kradl a utíkal. Pokud jsem byl pomalejší, hned jsem to cítil na zadku. 
Když jsem chodil do třetí třídy můj dědeček zemřel a já si dodnes dobře pamatuji, jak jsem jej viděl ležet v sedničce na prkně. Tak to tenkrát na malých dědinách, kde nebyl hřbitov ani márnice, chodilo. Pohřby se proto konaly během třech dnů tak, že přijel koňmi tažený pohřební vůz s rakví a po uložení nebožtíka do rakve se hned vydal pohřební průvod s muzikou do městského kostela a potom na hřbitov.
Několik dnů po pohřbu dědečka jsem to, jak jsem jej zlobil, uvedl mezi svými hříchy. Pan farář mi uložil několikrát Otčenáš a Zdrávas s ujištěním, že dědeček se na mne jistě nezlobí.
Sám si dnes myslím, že byl tenkrát děda rád, že si může zpestřit dobu, kdy musel hlídat zlobivého vnuka.

Vzpomínka Seniora
Comments